Přeskočit navigaci | Přeskočit na novinky

Monty na vodě

Monty má vodu bezpochyby rád k pití, mnohem méně nadšený z ní je, když mu padá za krk nebo se v ní má brodit, anebo ještě hůř když se po něm chce, aby plaval :).


Ridgeback na vode

Protože já i manžel jsme nadšení vodáci, je trochu nepochopitelné, že za celý svůj čtyřletý život Monty nepoznal nádheru surrealismu životního stylu vodáka. Vysvětlení je jednoduché, krom toho, že jezdíme rádi vodu, chodíme nejčastěji po horách nebo vandrech, v zimě běžkujeme a v létě houbaříme, máme oba dost náročnou práci, což možnosti našich volnočasových aktivit limituje… Nicméně si volného času obvykle dost aktivně užíváme a chceme, aby si ho skvěle užil i náš Monty.


Zkrátka jsme mysleli, že by se Montymu nelíbilo trávit čas ležením v lodi, notabene jsme si nedovedli představit, jak by tam v klidu dokázal ležet… kdo Montyho zná, ví, že je neposeda, minimálně každou čtvrthodinu se musí projít nebo aspoň čtyřikrát otočit za svým ocasem než znovu ulehne :).


Ještě jeden problém byl dost zásadní – otázka, jakou loď pořídit. Já, zastánce laminátové kánoe, jsem prosazovala tuhle krásnou klasiku, manžel chtěl nafukovací pálavu… Já argumentovala tradicí, nádherou, vytříbeným vkusem a lehkostí, s jakou lze loď kdykoli otočit nebo rozbít na třísky v kdejaké šlajsně nebo peřeji, jakmile Monty ucítí nutkavou potřebu se jako vždy v tu nejméně vhodnou dobu začít otáčet. Jako hlavní argument jsem použila ten, že klasickou keňu by Monty nerozdrásal svými drápy. Manžel se do mě opřel pěkně s pomocí své logiky - tradice a image „starého“ vodáka se dnes už tak nebere, že za klasiku lze považovat i pálavu. Pak mé argumenty převálcovat přehršlí výhod pálavy typu, že je skladná, snadno se přepravuje, doma nepřakáží, není tak vratká (srab :)) a je cenově dostupná. Poté, co jsem sama nadhodila, že existují botičky pro psy, které bychom mohli Montymu nazout, aby loď nezničil při prvním naskočení, bylo rozhodnuto.


Když jsme pálavu poprvé dotáhli domů v balíku, Monty nás pozoroval ze svého pelechu s potměšilým výrazem. Už s námi zažil dost a z našeho vzrušení usoudil jediné, že na něj zase něco chystáme :) Abychom si snad nemysleli, že si budeme s novou hračkou hrát bez něho, jakmile jsme vybalili pumpu, přiloudal se k nám, vše řádně očichal a zalehnutím na balík dal najevo, že ať už jde o cokoli, pokud ho nebereme do party, nehne se. Uplatili jsme ho kusem rohlíku, aby slezl a nechal nás loď nafouknout. Když byla loď nafouknutá, dala jsem na dno provizorně svou starou karimatku a pozvala Montyho dovnitř. Naskočil a usadil se uprostřed jako správný porcelán, pochválili jsme ho a odměnili zbytkem rohlíku, se kterým lehl na dno a čekal, co se z toho všeho vyklube. Viděla jsem jako hrdá psí máma, že pro našeho šikovného pejska botičky nepotřebujeme.


Druhý den jsme vyjeli na přehradu, usoudili jsme, že první plavbu podnikneme s ohledem na Montyho radši na klidné vodě :). Monty se stoickým klidem obcházel kolečka kolem nás po celu dobu, kdy jsme loď nafukovali. Když jsme zanesli loď ke břehu a spustili ji na vodu, nakrčil čelo a neochotně se loudal za námi s výrazem, který jsem lehce přeložila takto: „ Jestli si myslíte, že mě donutíte, abych vlezl do vody a plaval, jste blázni!“


Když jsem zavelela „hop“ a ukázala do lodi, podíval se Monty na mě, pak na loď… a pak se zahleděl do dáli za pobíhající fenkou retrievera se zjevnou touhou odstartovat raketovou rychlostí za ní :). Nicméně poslušně zase obrátil pozornost k nám, důkladně loď očichal, ujistil se, že je karimatka na svém místě a loď blízko u břehu, takže on nebude muset do té odporně studené tekutiny (voda) strčit ani jednu tlapku, pak se rozhodl se poprvé nalodit. S mohutným odrazem skočil Monty do lodi, loď v odpověď proti takto necitlivému vstupu na palubu provedla samovolně manévr, který by se dal popsat jako značné zhoupnutí, Monty, který dobře rozumí řeči těla, vystoupil tak rychle, jako nastoupil, ani si nevšiml, že je po břicho ve vodě :).


Stal se zázrak, loď to nijak nepoznamenalo fyzicky a ani Montyho psychicky. Napodruhé nastoupil s menším „rozběhem“, za mohutného aplausu z naší strany usedl na místo porcelánu a s hrdě vztyčenou hlavu sledoval naše nalodění. Zavelela jsem „lehni“ a Monty způsobně ulehl pánečkovi zadkem na nohy a mně funěl na zadek, ale po chvilce položil hlavu na bort a s pokojným výrazem studoval stupeň znečištění vody či co (naštěstí neměl tendenci nic z vody lovit).


Stejně klidně se Monty choval po celou dobu plavby, pamětliv toho, že příliš pohybu lodi škodí, za půl hodiny nezvedl zadek, jen střídavě pokládal hlavu na pravý a levý bort. Pak jsme přirazili poprvé ke břehu, Monty vyskočil z lodi jako profík, trochu jsme se proběhli po břehu, napili se, nasedli a pluli dál.


Jediné, co Monty zprvu nechápal, bylo to, že na vodě pořád hlasitě na někoho voláme „ahoj“ a někdo totéž volá na nás… Usmál se na pozdrav každému, kdo na něj následně šišlal „Podívej, to je krásný pejsek, a jak hezky kouká a klidně leží…“, samozřejmě přitom pokaždé musel vstát na všechny čtyři, podívat se, jestli ta osoba nemá v ruce něco dobrého k snědku, pak provést rituální otočku o 365° (naštěstí na vodě jen jednou a ne čtyřikrát), a konečně zase ulehnout… Ale poté, co desetkrát nedostal nic dobrého, usoudil, že ze sebe nebude dělat hlupáka – cizí volání ledově ignoruje a pokud voláme my, jen pozvedne hlavu (aby náhodou o něco nepřišel).


My i Monty jsme usoudili, že jezdit společně na vodu nebude problém, pokud Montymu dopřejeme i nějaký pohyb. Od té doby jsme na vodě byli aspoň čtyřikrát, vždy bez problémů a vždy s pořádnou procházkou v závěru pro Montyho za odměnu.


20. 8. 2011 Danka Lasáková


Další povídání o Rhodéském Ridgebackovi


Reklama